Uncle Tom’s Play Corner #38: Srpen–říjen 2018

Technicky náročné měsíce vyvrcholily maratonem, který skončil až vídeňským Game-City. Stále to nenudí, ale klidnější doba je alespoň na dosah a počet projektů, které je třeba ještě zrealizovat, se stal přinejmenším spočítatelným.

Obligátní zdůvodnění a sebelítost k otázce, proč to mezi kolonami často trvá tak dlouho, mám za sebou. Nikdy se to nezeptalo, ale stále se cítím nucen na to pravidelně odpovídat. Při večerních výletech do džungle s paní Croftovou jsem alespoň našel určitou rovnováhu. Nicméně k (konzolové) recenzi od kolegy Thomase Leitnera mohu dodat: Na PC jsem neměl žádné vloupání do snímkové frekvence a grafika byl sen 😉

Vše má konec

Moje sebevědomí je naštěstí tak posílené, že se nikdy neštítím přiznat, že občas oceňuji jednoduché a oddechové názvy. Někteří možná znají jen nástupce, ale před mnoha lety jsem byl velkým fanouškem Harvest Moon. S veselou barevnou grafikou SNES ovládáte svou postavu z ptačí perspektivy a vyrážíte do světa. Na rozdíl od Zeldy a spol. se však omezuje na zděděnou farmu, nejbližší okolí a nedaleké město. Člověk orá pole, zkouší různé produkty v pěstování, padá stromy, odstraňuje kamenné překážky. První zisky z prodeje investujete do lepších nástrojů, později možná expandujete do chovu zvířat apod. V nedaleké vesnici se můžete zúčastnit různých festivalů a třeba i najít partnera na celý život. Pozdější odnože titulu nesmírně rozšířily herní možnosti, často se 2D grafika stala 3D. To už na mě bylo zčásti příliš složité.

Graveyard Keeper je naproti tomu opět ve stejném zářezu jako dříve – alespoň na začátku. Neplánovaně – příběh začíná nezvykle – z jednoho okamžiku na druhý jsme hrobáři středověké vesnice. Hravě velmi podobně jako na začátku zmíněné Harvest Moon, jsme tedy nejen zemědělsky aktivní, ale musíme se starat i o místní hřbitov. Kopání hrobů, pohřbívání mrtvých, zakládání náhrobků a vytváření zelených ploch patří ke každodennímu životu. Ale kousek po kousku si uvědomujete, že hra stále nabízí mnohem, mnohem více. Po polích a sadech můžeme pěstovat i včely a pěstovat víno. Nejen pro zkrášlení hřbitova se můžeme naučit nové způsoby opracování dřeva, kamene a kovu. Jako diakoni brzy kážeme každý týden ve vesnickém kostele, zatímco vědecky experimentujeme v alchymistické laboratoři níže. Přinesená úmrtí končí na pitevním stole, co s takto získanými „zdroji“ uděláme, může být morálně velmi sporné, stejně jako naše jednání s inkvizicí, čarodějnicemi a démonickým kultem. Zajímavé je, že hra k takovým morálním otázkám nezaujímá žádný postoj – můžete být tak dobrý a/nebo zlý, jak chcete. Titul potěší a nabízí neskutečné množství možností, ale také musíte občas zpomalit a nerozjíždět příliš mnoho věcí najednou. Jinak je snadné ztratit přehled.

donut, donut, mjam, mjam, mjam

Pokud jde o podnadpis, dobrý přítel by mě nenáviděl, ale to je jiný příběh. Musel jsem na něj myslet jen při hraní – a teď při psaní znovu – protože byl nějakou dobu nadšeným hráčem Katamari. Nedávno vydaný Donut County je pravý opak. Ze stále větších předmětů nevykutálíte stále větší koule, ale ovládáte díru v zemi a polykáte stále větší předměty se stále větší dírou. Zatím v pořádku? Proč a proč to děláme, je součástí krátkého a směšného příběhu, o kterém také nechci příliš prozrazovat. Ale jsou tam mývalové. A kvadrokoptéra!

Příjemné překvapení

Kdybych si mohl (a musel) pamatovat seznamy dat vydání na další měsíce dříve, je nyní zcela normální, že někdy nemám na radaru vůbec žádný titul a najednou je tam. Tak se to stalo například s Kingdom Rush: Origins. Žánr Tower Defense mám v zásadě rád, ale na tituly, které se mi opravdu líbí, jsem vybíravý. Například sérii Kingdom Rush mám velmi rád a byla to jedna z mála mobilních her, která mě dokázala připoutat k tabletu na delší dobu. Když se první dva tituly série objevily i pro PC, radost byla patřičně velká a bylo to zmíněno i v mých sloupcích. Pokud jde o Origins (prequel k těmto titulům), upřímně jsem se vzdal naděje už dávno. O to krásnější, když se najednou pro mě nečekaně objevila na titulní stránce Steam Store.

O hratelnosti titulu Tower Defense není třeba říkat mnoho slov a obecné přednosti konkrétní série se téměř nezměnily. S pouhými čtyřmi základními variantami věže se vývojářům opět podařilo otevřít četné taktické možnosti. V závislosti na struktuře úrovní a složení protivníka mohou být výhodné další věže a/nebo jejich další rozvoj. Kdo zde špatně plánuje, chybu rychle pocítí. PC port je jako obvykle o něco dražší než v AppStore, ale další hrdiny není nutné dokupovat. Pro fanoušky série nebo prostě dobrý Tower Defense titul absolutní povinnost!

Hádanka, prosím

Lucas Pope, tvůrce skvělého papíru Prosím, se nedávno vrátil s dalším působivým titulem. Return of the Obra Dinn nás zavede zpět na začátek 19. století. V době před silnou bouří je pojmenovaná loď Obra Dinn zahnána do blízkosti britského přístavu. Zdá se, že loď, o které jsme si mysleli, že se ztratila, nemá vůdce a jako pojišťovací agent Britské východoindické společnosti máme zjistit, co se stalo a co se stalo s 60člennou posádkou. Jedinými našimi nástroji – samozřejmě kromě naší mysli – jsou kniha a magický kompas, které nám na začátku předali cizí lidé. Kromě manifestu posádky a cestujících obsahuje kniha také náčrtky života na palubě. Už bychom tedy jednou měli jména a tváře, ale zatím nevíme, jak k sobě patří a co se s jednotlivými osobami stalo. Přesně tomu je vyhrazen zbytek téměř prázdné knihy.

Kompas, který to v sobě opravdu má, stále zůstává. Pokud jste poblíž místa, kde někdo zemřel, přenese nás zpět do minulosti, do přesné doby smrti. Následuje pár sekund zvuku, který může obsahovat i důležité stopy a také statické dioráma scény smrti. Díky tomu se můžeme volně pohybovat, ale s ničím neinteragovat. Znamená to tedy mít oči a uši otevřené: Kdo je na scéně přítomen? co dělá? Kdo je oběť, jak se zabije? A byla to možná chyba třetí strany? Jen spojením těch nejrozmanitějších indicií, někdy rozprostřených do několika vzpomínek na smrt, zjistíme, s jakými tragickými a záhadnými osudy se posádka vyrovnala. Příběh je napínavý, herní nápad a grafický styl – směs kresby tuší a drátěného modelu – jsou více než kreativní a já i mé šedé buňky jsme byli titulem naprosto nadšeni.

A tak dále

Někdy stačil čas a/nebo zájem jen na krátké hraní. Například neoficiální duchovní nástupce Theme Hospital byl pro mě samozřejmě povinný titul. Two Point Hospital je solidní simulátor správy nemocnice, který se na dlouhé vzdálenosti nebere příliš vážně. Bohužel zatím moc nehrané, i tak se mohu připojit ke chvále kolegy Dave Weisze a jistě si dám další kolo virtuálními nemocničními chodbami.

Také We Happy Few jsem byl chvíli na radaru. Fáze předběžného přístupu byla dlouhá a přestože je nyní oficiálně „připravená“, dystopická a retrofuturistická akční adventura není bez technických problémů. Vývojáři však pokračují v záplatách a koncem roku budou DLC. Ani hře nelze upřít opravdu dobré jádro. Příběh má hloubku, hratelnost a atmosféru připomínající žánrové velikány jako Bioshock: Infinite. Pořád nemůžu říct, jestli ještě budu hrát. Možná je na mě název až příliš depresivní – což titul chce být a také to dobře vyjadřuje.

Dead Cells stále zůstávají na seznamu hraných, avšak nepříliš hraných skladeb posledních měsíců. Žánrové narážky Roguelite a Metroidvania říkají vše. Ti, kteří se mnou už nějakou dobu čtou, vědí, že pro mě – na rozdíl od mnoha jiných – neustálé opakování a frustrace nejsou preferovanými herními prvky. Oproti opravdu nelítostným Roguelikes mohou Roguelites alespoň trochu pokročit, a proto mě Dead Cells dokázali na chvíli chytit. Ale jen na chvíli to prostě není můj druh hry. Nicméně objektivně mohu s naší recenzí jen souhlasit: Titul má co nabídnout – pokud máte rádi žánr.

To bylo zase ode mě. Další sloupec (doufejme) přijde, „Kdy“ je další otázka.

Do té doby láska
Tvůj strýc Tom